V přednášce budou zmíněny vývojové trendy a nové monokrystalické materiály, které se prosadily do skupiny rychlých a těžkých scintilátorů v posledních cca deseti letech. Jedná se především o komplexní oxidy ze skupiny silikátů a granátů, výjimkou jsou binární halogenidy kovů vzácných a alkalických zemin (LaBr3:Ce3+, SrI2:Eu2+). Kromě klasického dopantu Ce3+ se v některých případech prosadila dotace Pr3+, protože toto centrum umožňuje cca 2-3x rychlejší scintilační odezvu s typickými dobami života v rozmezí 10-20 ns a emisí v UV oblasti spektra. Ve specifických případech se uplatňuje i centrum Eu2+, i když doba jeho dosvitu je řádově pomalejší (cca 1000 ns). Protipólem jsou superrychlé scintilátory s odezvou v řádu 1 ns nebo i méně (ZnO, Yb-dopované oxidy). Scintilační mechanismus je prakticky ve všech materiálových systémech ovlivněn specifickými defekty, které mají za následek výskyt pomalých komponent ve scintilačním dosvitu, afterglow a případně i zhoršení světelného výtěžku a energetického rozlišení. Budou uvedeny příklady korelovaného použití více experimentálních technik ze skupiny optických a magnetických spektroskopií, které se s úspěchem používají při jejich studiu. Krátce budou zmíněny i moderní aplikace, kde se s využitím těchto materiálů počítá nebo jsou v nich již používány.